neděle 1. května 2011

Když všechno v tobě křičí, ale ústa mlčí

Nejprve bych se však chtěl omluvit mým dvěma pravidelným ( a pravděpodobně jediným) čtenářům, který si na můj další příspěvek museli chvíli počkat. Nebudu říkat proč to a ono... Řekněme, že jsem čekal...
Na to, kdy má člověk pocit, že se zadusí vlastními myšlenkami. Možná dnes večer budu trochu nostalgický či snad až sentimentální, ale jednou za čas si to snad může dovolit každý.
Je těsně před půlnocí a já sedím ve svém pokoji. Společnost mi dělá pouze svítící obrazovka a zvuk líně plynoucí melodie mísící se s kapkami deště v otevřeném okně. Jinak řečeno, naprosto obyčejný večer člověka, který chtěl být sám.
A přesto mě přepadají myšlenky, které se jako vetřelci snaží narušit klid, který vyvolává půlnoční déšť. Myšlenky jež se objeví odněkud, směřují kdovíkam a ztratí se někde. Myšlenky, které nemají autora a často ani smysl.
Pojďme se spolu ohlédnout do posledních dnů jež tomuto večeru předcházeli.
Již když jsem si zakládal tento blog, chtěl jsem se odprostit od zdlouhavého a nudného popisování mých zážitků, denních činností a všeho co úzce souvisí pouze s mou osobou. Snad sny chtěl jsem prezentovat. Snad vize, ideály, názory a nápady jsem zde chtěl zmínit. A i když tento názor zastávám pořád, tak dnes večer chápu, že všechno o čem bych chtěl psát je stejně neodmyslytelně spjato právě jen a jen se mnou.
Když vzpomenu události posledních dní, cítím se tak trochu v rozpacích. Chvíle naprosté euforie a radosti, střídají tvrdé pády a zklamání. Všední nepříjemné záležitosti zase střídají nezapomenutelné a neopaklovatelné zážitky. Všechno toto dohromady se na imaginárním plátně paměti promítá jako jednolitý a celistvý film, který nemá konec.
Přestalo pršet...
Ze všech těchto zmatek vyvolávajících událostí zde zmíním jednu. Stalo se to, že najednou stojím v otevřených dveřích letadla zhruba 1500m nad mořem, a čekám jen na pokyn vpřed, který přichází záhy. Bez přemýšlení tedy udělám krok do prázdna. Během okamžiku mě vezme vítr a já se nekontrolovaně řítím k zemi a nabírám rychlost. Pak najednou z ničeho nic škub a nademnou se jako záchraná ruka objeví sytě žlutá plachta spírající se neporazitelné gravitaci. Hbitě se ujímám řídících se šňůr a začínám opět racionálně myslet... nebo snad ne? Jde to vůbec, když máte pod sebou kilometr ničeho, okolo nekonečno a jediné co brání dohlédnout až nakonec země je její kulatý tvar. Chce se mi křičet. Vykřičet do prázdna všechnu svou radost mísící se s doznívajícím pocitem možného konce. Chce se mi brečet a zároveň se smát. Chce se mi nepřemýšlet a zároveň vyřešit všechno na světě. Chci aby tento okamžik nikdy neskončil.
Ručička výškoměru na mém zápěstí je však výrazně proti a hrubě mě vytrhne ze slastného umrtvení. Ještě jeden úkol je přede mnou... dva metry nad zemí plynule odbržďuji, děkuji a dávám sbohem žlutému padáku, který padá na zem jen kousek za mnou... žiju...
Opět se mi chce křičet, ale z úst nevyjde ani hláska... Balím tedy padák a odcházím...
Začalo pršet...
A proč jsem zmínil právě tuto situaci? Protože ve vzduchu, když vše závisí jen na několika šňůrkách a neprodyšném kusu látky, když nikdo a nic není důležitější než následujících pár vteřin, přehodnotíte mnoho a mnoho věcí, se kterými ve skutečnosti bojujete. V tom samotném okamžiku najdete odpovědi a především myšlenky, o kterých přemýšlíte za obyčejného večera, když chcete být sami.
Nakonec se pokusím zeptat metaforou..
Může se člověku stýskat po někom koho dvakrát políbil?

2 komentáře:

  1. Dvakrát? Stačí jednou! Ať už tvá metafora znamená cokoli (nejsem v stavu ji rozluštit, a nejsem opilá ;o)), tak i jeden moment člověka změní, ovlivní a nasměruje i třeba o sto osmdesát stupňů jinam. A to je na našem životě to krásné...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak omyl, po tomhle článku máš už pravidelné čtenáře 3.
    A mám to poslední dny přesně jako ty, radost a euforii štřídá sklamání. Ale je to lepší než kdy dřív, to dlouhé měsíce zklamání nestřídalo nic.
    Bože, taky bych si ráda zkočila, tak tohle čtu a to jen kvůli těm pár vteřinám, protože cestu a odpovědi hledám už moc dlouho.
    A ano, může se ti stýskat. Může být pro tebe i dost důležitý, tak přesně to bylo u mě. Ale je to na hovno, protože tomu druhému se většinou nestýská, aspon u mě to tak bylo, takže na co naděje.

    OdpovědětVymazat