neděle 1. května 2011

Když všechno v tobě křičí, ale ústa mlčí

Nejprve bych se však chtěl omluvit mým dvěma pravidelným ( a pravděpodobně jediným) čtenářům, který si na můj další příspěvek museli chvíli počkat. Nebudu říkat proč to a ono... Řekněme, že jsem čekal...
Na to, kdy má člověk pocit, že se zadusí vlastními myšlenkami. Možná dnes večer budu trochu nostalgický či snad až sentimentální, ale jednou za čas si to snad může dovolit každý.
Je těsně před půlnocí a já sedím ve svém pokoji. Společnost mi dělá pouze svítící obrazovka a zvuk líně plynoucí melodie mísící se s kapkami deště v otevřeném okně. Jinak řečeno, naprosto obyčejný večer člověka, který chtěl být sám.
A přesto mě přepadají myšlenky, které se jako vetřelci snaží narušit klid, který vyvolává půlnoční déšť. Myšlenky jež se objeví odněkud, směřují kdovíkam a ztratí se někde. Myšlenky, které nemají autora a často ani smysl.
Pojďme se spolu ohlédnout do posledních dnů jež tomuto večeru předcházeli.
Již když jsem si zakládal tento blog, chtěl jsem se odprostit od zdlouhavého a nudného popisování mých zážitků, denních činností a všeho co úzce souvisí pouze s mou osobou. Snad sny chtěl jsem prezentovat. Snad vize, ideály, názory a nápady jsem zde chtěl zmínit. A i když tento názor zastávám pořád, tak dnes večer chápu, že všechno o čem bych chtěl psát je stejně neodmyslytelně spjato právě jen a jen se mnou.
Když vzpomenu události posledních dní, cítím se tak trochu v rozpacích. Chvíle naprosté euforie a radosti, střídají tvrdé pády a zklamání. Všední nepříjemné záležitosti zase střídají nezapomenutelné a neopaklovatelné zážitky. Všechno toto dohromady se na imaginárním plátně paměti promítá jako jednolitý a celistvý film, který nemá konec.
Přestalo pršet...
Ze všech těchto zmatek vyvolávajících událostí zde zmíním jednu. Stalo se to, že najednou stojím v otevřených dveřích letadla zhruba 1500m nad mořem, a čekám jen na pokyn vpřed, který přichází záhy. Bez přemýšlení tedy udělám krok do prázdna. Během okamžiku mě vezme vítr a já se nekontrolovaně řítím k zemi a nabírám rychlost. Pak najednou z ničeho nic škub a nademnou se jako záchraná ruka objeví sytě žlutá plachta spírající se neporazitelné gravitaci. Hbitě se ujímám řídících se šňůr a začínám opět racionálně myslet... nebo snad ne? Jde to vůbec, když máte pod sebou kilometr ničeho, okolo nekonečno a jediné co brání dohlédnout až nakonec země je její kulatý tvar. Chce se mi křičet. Vykřičet do prázdna všechnu svou radost mísící se s doznívajícím pocitem možného konce. Chce se mi brečet a zároveň se smát. Chce se mi nepřemýšlet a zároveň vyřešit všechno na světě. Chci aby tento okamžik nikdy neskončil.
Ručička výškoměru na mém zápěstí je však výrazně proti a hrubě mě vytrhne ze slastného umrtvení. Ještě jeden úkol je přede mnou... dva metry nad zemí plynule odbržďuji, děkuji a dávám sbohem žlutému padáku, který padá na zem jen kousek za mnou... žiju...
Opět se mi chce křičet, ale z úst nevyjde ani hláska... Balím tedy padák a odcházím...
Začalo pršet...
A proč jsem zmínil právě tuto situaci? Protože ve vzduchu, když vše závisí jen na několika šňůrkách a neprodyšném kusu látky, když nikdo a nic není důležitější než následujících pár vteřin, přehodnotíte mnoho a mnoho věcí, se kterými ve skutečnosti bojujete. V tom samotném okamžiku najdete odpovědi a především myšlenky, o kterých přemýšlíte za obyčejného večera, když chcete být sami.
Nakonec se pokusím zeptat metaforou..
Může se člověku stýskat po někom koho dvakrát políbil?

středa 6. dubna 2011

Světlo na konci tunelu...

Je středa, a několik mých přátel by ihned reagovala otřepaným, avšak stále poměrně oblíbeným veršovaným dovětkem "je ho tam třeba"... Ono proč také ne, vždycky je lepší, když člověk najde alespoň malý důvod než žádný... o tom jsem ale vůbec psát dnes nechtěl.. :-)
Takže... je středa a já po týdnu zasedám k počítači a vracím se jako zločinec na místo činu - tedy ke svému blogu. Ne že bych celých sedm dní neviděl tu mojí malou obrazovku nebo snad neťukl do klávesnice - to opravdu ne.. ale právě před týdnem mi jeden přítel řekl ,, už se těším na příští středu, koukej nebejt srab a psát dál!!". Tak tedy nejsem srab a píši dál.
Je 00:22 a ze stanice Muzeum vyráží poslední metro směr Letňany. Jistými kroky vkročím do vagonu a zjistím, že se nacházím přesně uprostřed soupravy. Vzhledem k pokročilé hodině nemám problém najít volné místo a tak tedy usedám na červeně polstrovanou sedačku vlakové soupravy linky C. Obvykle by příběh pokračoval vytáhnutím mé aktuální knihy z batohu a ponoření se do příběhu až do doby, kdy se z repro-beden ozve monotonní hlas hlasatelky , která mi oznámí, že jsem na místě. Tentokrát však bylo vše jinak. Vzhledem k tomu, že jsem do centra vyrazil pouze s telefonem a peněženkou, tak jsem si mohl maximálně tak pročítat vizitky nebo prohlížet občanku, ze které se šklebí mé patnáctileté já. Začal jsem si tedy prohlížet ostatní opozdilce mířící odkudkoliv kamkoliv. Z prvotního nápadu na zahnání nudy se znenadání stala poměrně zajímavá záležitost. Pravda během několika vteřin jsem měl zmapovaných všech 8 osob, avšak o to více jsem mohl tato stvoření zkoumat detailněji. Za zmínku stojí pouze 3 z nich. Byla zde dáma ve středním věku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ve společenských večerních šatech s kytičkama, s péřovým boa kolem ramen, poměrně slušivým kabátkem a na jehlách, že stála snad jen na bříškách prstů, nebyla ověšená igelitkami ze všech možných obchodních potravinových řetězců, na které si dokážete vzpomenout. Co bylo obsahem těchto igelitek si netroufám hádat. Na trojici sedaček vedle této "dámy" seděl muž - tmavé pleti. Navlečený v černých kalhotách a bundě stejné barvy. Na hlavě golfovou bekovku a na nohách vyleštěné lakýrky. Upřímně, kdyby si nezpíval a neodhaloval tak zuby, a na prstech se mu neleskly zlaté prsteny nebyl by v přítmí prakticky vidět. Posledním zajímavým objektem byl snad sám budha. Mužík, s prošedivělými vlasy a vousy měl na sobě jakési obyčejné kněžské roucho převázané v pase zapletenými provazy. Nohy mu chránily pouze bambusové žabky a přes rameno se mu komíhala plátěná taška.
Korunu tomu nasadil přistupivší bývalý ministr pro místní rozvoj v Topolánkově vládě. Ten si sedl po mé pravici, chvíli něco lovil ve svém kufříku a po-té se mne zeptal ,, Mladý muži, proč lidé věří jen tomu co vidí??" ... byl jsem tou otázkou tak zaskočen, že než jsem ze sebe stačil něco vyblekotat dorazili jsme do další stanice a bývalý starosta Vsetína se bez jediného dalšího slova zvedl a odešel. Opět jsme vjeli do tmavého tunelu podzemní komunikace a já začal znovu vnímat zpěv černocha opodál.
Rozhlídl jsem se znovu. Tentokrát jsem se však nesnažil dívat se jen na zlaté prsteny, bambusové sandále a pestrobarevné igelitky. Snažil jsem se vidět to, co není na první pohled zřejmé. Kdo je onen černoch zpívající jakousi rituální píseň? kam a proč jede? Nad čím přemýšlí dáma jejíž klouby už dávno zbělaly pod tíhou pěti igelitových tašek? Proč si mužík více než pokročilého věku nesedl, když vagón je téměř poloprázdný?
I když vezmete všechny rozdíly, které nás čtyři činily zcela odlišnými v tu chvíli jsem byl vlastně jako oni. Všichni jsme čekali na to své světlo na konci tunelu a na neomylný hlas oznamující: sbohem divný vlaku...


středa 30. března 2011

Proč?

Proč? Strohé, přímočaré a nepříliš oblíbené slovíčko, které každý z nás použije několikrát denně... Ani mě se tentokrát nevyhlo, a upřímně řečeno si myslím, že mi ještě několikrát dnes do úst vklouzne. Nyní ho však použiji jako základní stavební kámen mého historicky prvního příspěvku. Ptáte se v jakém kontextu?
Sám sebe se již několik dní, možná týdnů a měsíců ptám, zda-li mám uskutečnit jeden z mých záměrů, a to založit si blog. Podělit se s několika dalšími lidmi o své myšlenky, nápady, vize i ideály. Přiblížit jim, a vlastně tak trochu sám sobě, co vše mám v hlavě, jaký na to mám názor a jestli vůbec nějaký mám. Ano, ono to je svým způsobem pěkné a nestranný pozorovatel by přispěchal s odpovědí: " Jasně jdi do toho!" ale..
... musím se přiznat, že jsem se s tímto nápadem pár lidem svěřil a všichni do jednoho mi řekli: "Jasně jdi do toho!".... No jo... ale proč??

Proč bych měl jednou za čas sednout k počítači a namísto práce, věcí do školy, či jiné podobně zábavné činnosti, si jen tak psát? Proč bych měl věnovat čas, kterého je sakra málo něčemu, co mi prakticky nic nepřináší a pouze ode mne žádá? Proč bych měl skládat slova do vět, jež budou kopírovat mé myšlenky a tak dávat všanc svůj naivistický idealismus?......... Už chápete tu podlost slovíčka v nadpise?
Když jsem se snažil se slovem  proč a všemi jeho otázkami bojovat, napadly mě různé důvody odpovědi. Předem jsem však věděl, že je to zápas na plné čáře prohraný. Na každou mou umně mířenou střelu se najednou vyrojilo hned několik brankářů, kteří mou odpověď chytli, trochu jí pováleli v rukavicích a házeli zpět v jiné podobě a opět otazníkem na konci. A já jsem v koncích....
Nechám na každém ať se rozhodne proč některé zdánlivě nesmyslné a zbytečné věci činní. Proč přikládají priority těm či oněm záležitostem. Proč se rozhodnout založit si vlastní blog....
Mé rozhodnutí vidíte jak dopadlo..čtete ho....... a proč??
Protože otázky jež Vám nedají spát nezodpovíte, jestliže je jako ten brankář nepoválíte v rukavicích a nekouknete na ně také z toho zcela opačného úhlu....

Takže.....