Je středa, a několik mých přátel by ihned reagovala otřepaným, avšak stále poměrně oblíbeným veršovaným dovětkem "je ho tam třeba"... Ono proč také ne, vždycky je lepší, když člověk najde alespoň malý důvod než žádný... o tom jsem ale vůbec psát dnes nechtěl.. :-)
Takže... je středa a já po týdnu zasedám k počítači a vracím se jako zločinec na místo činu - tedy ke svému blogu. Ne že bych celých sedm dní neviděl tu mojí malou obrazovku nebo snad neťukl do klávesnice - to opravdu ne.. ale právě před týdnem mi jeden přítel řekl ,, už se těším na příští středu, koukej nebejt srab a psát dál!!". Tak tedy nejsem srab a píši dál.
Je 00:22 a ze stanice Muzeum vyráží poslední metro směr Letňany. Jistými kroky vkročím do vagonu a zjistím, že se nacházím přesně uprostřed soupravy. Vzhledem k pokročilé hodině nemám problém najít volné místo a tak tedy usedám na červeně polstrovanou sedačku vlakové soupravy linky C. Obvykle by příběh pokračoval vytáhnutím mé aktuální knihy z batohu a ponoření se do příběhu až do doby, kdy se z repro-beden ozve monotonní hlas hlasatelky , která mi oznámí, že jsem na místě. Tentokrát však bylo vše jinak. Vzhledem k tomu, že jsem do centra vyrazil pouze s telefonem a peněženkou, tak jsem si mohl maximálně tak pročítat vizitky nebo prohlížet občanku, ze které se šklebí mé patnáctileté já. Začal jsem si tedy prohlížet ostatní opozdilce mířící odkudkoliv kamkoliv. Z prvotního nápadu na zahnání nudy se znenadání stala poměrně zajímavá záležitost. Pravda během několika vteřin jsem měl zmapovaných všech 8 osob, avšak o to více jsem mohl tato stvoření zkoumat detailněji. Za zmínku stojí pouze 3 z nich. Byla zde dáma ve středním věku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ve společenských večerních šatech s kytičkama, s péřovým boa kolem ramen, poměrně slušivým kabátkem a na jehlách, že stála snad jen na bříškách prstů, nebyla ověšená igelitkami ze všech možných obchodních potravinových řetězců, na které si dokážete vzpomenout. Co bylo obsahem těchto igelitek si netroufám hádat. Na trojici sedaček vedle této "dámy" seděl muž - tmavé pleti. Navlečený v černých kalhotách a bundě stejné barvy. Na hlavě golfovou bekovku a na nohách vyleštěné lakýrky. Upřímně, kdyby si nezpíval a neodhaloval tak zuby, a na prstech se mu neleskly zlaté prsteny nebyl by v přítmí prakticky vidět. Posledním zajímavým objektem byl snad sám budha. Mužík, s prošedivělými vlasy a vousy měl na sobě jakési obyčejné kněžské roucho převázané v pase zapletenými provazy. Nohy mu chránily pouze bambusové žabky a přes rameno se mu komíhala plátěná taška.
Korunu tomu nasadil přistupivší bývalý ministr pro místní rozvoj v Topolánkově vládě. Ten si sedl po mé pravici, chvíli něco lovil ve svém kufříku a po-té se mne zeptal ,, Mladý muži, proč lidé věří jen tomu co vidí??" ... byl jsem tou otázkou tak zaskočen, že než jsem ze sebe stačil něco vyblekotat dorazili jsme do další stanice a bývalý starosta Vsetína se bez jediného dalšího slova zvedl a odešel. Opět jsme vjeli do tmavého tunelu podzemní komunikace a já začal znovu vnímat zpěv černocha opodál.
Rozhlídl jsem se znovu. Tentokrát jsem se však nesnažil dívat se jen na zlaté prsteny, bambusové sandále a pestrobarevné igelitky. Snažil jsem se vidět to, co není na první pohled zřejmé. Kdo je onen černoch zpívající jakousi rituální píseň? kam a proč jede? Nad čím přemýšlí dáma jejíž klouby už dávno zbělaly pod tíhou pěti igelitových tašek? Proč si mužík více než pokročilého věku nesedl, když vagón je téměř poloprázdný?
I když vezmete všechny rozdíly, které nás čtyři činily zcela odlišnými v tu chvíli jsem byl vlastně jako oni. Všichni jsme čekali na to své světlo na konci tunelu a na neomylný hlas oznamující: sbohem divný vlaku...
